Zelený ostrov

  • 6. 10. – 28. 11. 2021
  • Martina Vítková, kurátorka výstavy
  • Linda Klimentová, Zdenka Hušková, Markéta Zlesáková

Zelený ostrov symbolizuje zdraví, úrodnost, dobrý život, zaslíbenou zemi. Je to obdoba naší představy o kopcích a údolích mlékem a medem oplývajících. Zelené ostrovy Nového Zélandu jsou obydlené relativně krátce. První lidé sem přišli patrně okolo roku 100. Maorové, „lid moa“, či „lovci ptáků moa“ sem dopluli v 9. nebo 10. století. Pro Evropu Nový Zéland objevil roku 1642 Abel Tasman, v roce 1769 území zmapoval James Cook. První evropské osady se datují rokem 1820. Ještě v témže století (1891) sufražetka Kate Sheppardová vybojovala ženám na Novém Zélandu volební právo, jako prvním na světě.

Umělci z Čech se za poznáním světa v minulých staletích vždycky vypravovali na jih, do Říma, Florencie, Benátek, do Francie nebo aspoň do Mnichova. Dnes se jezdí spíše do Londýna, New Yorku nebo do pralesa. Paul Gauguin na konci 19. století toužil najít na Markézách a Tahiti zemi nezkaženou civilizací, s přirozenou rovnováhou mezi člověkem a přírodou. Z polynéských ostrovů se časem staly turistické destinace, ale Nový Zéland je stále něčím víc než místem pro slunění a popíjení drinků. Zůstává divoký a přitom svým způsobem bezpečný, nejsou zde hadi ani prehistoričtí ještěři, jako na Galapágách.

Tři studentky pražské Akademie výtvarných umění odjely v první dekádě nového tisíciletí na Nový Zéland. Na různě dlouhou dobu, s různým programem a očekáváním. V průběhu následujících asi patnácti let vznikaly tři rozdílné odezvy, odlišné pohledy na exotické místo, proslavené mezitím natáčením tolkienovské ságy. Všechny tři autorky si vedly deníky, skicáky, fotografovaly. I když se zájmem o prales a Zelený ostrov žádná z nich nekončí, chrudimská výstava novozélandského cyklu je třetí a poslední společnou prezentací, jež tuto kapitolu uzavírá. První dvě se odehrály v roce 2016 a 2017 na Dobříši a v Praze-Říčanech.